Milan Hemza se k zápasení dostal oklikou přes vybíjenou a kulturistiku. V 21 letech se ale dostal na žíněnku a zrodila se záliba na celý život. O pár let později se začal věnovat trénování a u něj zůstal až dosud. Jako reprezentační trenér přivedl zpět na žíněnku a v současné době trénuje hvězdu ženského zápasu, Adélu Hanzlíčkovou.
Co vás přivedlo k zápasení? Věnoval jste se i jiným sportům nebo byl u vás zápas na prvním místě?
Sportovat jsem začal již od útlého věku. Ve dvoře, kde jsem bydlel, jsme měli hřiště a na něm jsme s ostatními hochy hráli veškeré míčové hry po celý rok. V této době jsem do žádného sportovního oddílu nechodil a ani se soustavně žádné sportovní činnosti nevěnoval. První medaili a hned zlatou jsem získal jako člen družstva školy Kosmonautů 13 na přeboru Ostravských škol ve vybíjené. V 8-9 třídě jsem chodil do atletiky v Ostravě- Vítkovicích. V této době jsme s naší školou vyhráli, pokud se nepletu, i přebor Ostravy v házené a u té jsem zůstal do svých 18 let. V házené jsme hráli 1. dorosteneckou ligu a mimo to jsem hrál i za výběr Československých drah (u ČSD jsem se vyučil) na Olympiadě učňovského dorostu 1975 v Praze. Pak se dostavil úraz a já měl sport zakázaný. Něco málo po 18 roce jsem začal ve sklepě, kde jsme si vybudovali s kamarády posilovnu s posilováním a poté se věnoval v kulturistice, kde jsem se ve svých 21 letech stal mistrem ČSR, posléze i mistrem ČSSR a juniorským reprezentantem. Bohužel jsme se žádné mezinárodní soutěže nezúčastnili. To bylo v roce 1979. V závěrečné 14 denní přípravě jsem dělal až 3 600 opakování na břicho denně. Na tréninky jsem jezdil na druhý konec města a mezitím vybudovali v Ostravě – Zábřehu, kde jsem bydlel, sportovní halu pro volejbal, ta neměla z nějakého důvodu parametry pro tento sport, tak ji přiřadili SVS zápasu. Po tréninku jsem se tam byl jednou podívat a od té doby jsem zůstal zápasu věrný. Takže zápasu jsem se začal věnovat až ve svých 21 letech.
Bylo náročné začít se zápasem až v 21 letech? Dnes často, zejména u rodičů, převládá názor, že pokud dítě nezačne se sportem ve velmi nízkém věku, tak nemá šanci nic dokázat.
Začínat zápasit v 21 letech bylo pro mně náročné hlavně co se týká kondiční přípravy, tam jsem v začátcích moc nestíhal. Postupem času se to, ale zlepšovalo. V tělocvičně jsem spolu s ostatními v té době strávili spoustu času. Scházeli jsme se hned po práci, hráli fotbálek, posilovali nebo chodili běhat k řece Odře. Trénink nám začínal v 17 hod., měli jsme ho dvouhodinový, třikrát týdně. Byla tam výborná parta zápasníků.
Sportování dětí v nízkém věku nevadí a je jen dobře, že děti od tohoto útlého věku sportují. Záleží na formě, jakou jejich sportování probíhá. Dle mého názoru by mělo být zaměřeno hlavně na všestranný rozvoj malého sportovce. Pokud je to možné a sportovní odvětví to dovoluje, v přípravě dětí se raději vyhnout ranné specializaci s jednostranným zaměřením. Důležité také je, aby si samotné dítě vybralo sport, který by chtělo dělat a nemusí to být hned ten první který začne provozovat. Toto téma je, ale na podstatně delší debatu.
Jakého vítězství si nejvíce ceníte?
Budu-li se bavit o mém osobním sportovním vítězství, tak je to 2. místo na mistrovství ČSSR ve váze do 100 kg ve volném stylu. Ve finále mně porazil Julius Strnisko, bývalý úspěšný reprezentant. Také si cením 3. místa na MT mužů, mám za to, že to bylo v Komárně ve váze do 90 kg. Tohoto turnaje se účastnili reprezentanti okolních států. Byl to můj jediný start za ČSSR, pokud si tehdejší reprezentační trenér Mikuláš Timko nedělal srandu, když mi to říkal. Samozřejmně si cením i titulu MČSSR juniorů v kulturistice v kategorii do 174 cm.
Ještě se vrátím k těm začátkům. K hale Metalurg, tak se nová zápasnická hala jmenovala a trénovali tam společně dva oddíly, Baník Ostrava zápas ř.ř. a TJ VŽKG zápas volný styl. Já se věnoval v.s. V oddíle TJ VŽKG jsem se po dvouletém tréninku stal členem družstva, které postoupilo do I. zápasnické ligy. Hned v 1. kole ligy, které se konalo v Previdzi, jsem dostal nabídku na přestup do SVS Lokomotiva Košice. Po poradě s trenéry jsem v pondělí po turnaji podal v práci výpověď a za tři měsíce se stěhoval do Košic. Měl jsem to štěstí, že si mě trenér SVS Lokomotiva Košice Boris Atyla vybral jako sparingpartnera pro reprezentanta Juraje Kucirka a já tak mohl trénovat dvoufázově a učit se v té době od nejlepších volnostylařů nejen v oddíle, ale i na mnoha reprezentačních soustředěních v rámci ČSSR. Po návratu z Košic, kde jsem zápasil tři a půl roku, jsem se vrátil zpět do Ostravy do oddílu TJ VŽKG. Později jsem přestoupil do Baníku Ostrava, kde jsem ve svých 27-28 letech začal trénovat a zápasit ř. ř. zápas. V této době jsem, ale již pomáhal trénovat i žáky Vítkovic a u profese trenéra jsem zůstal do dnešní doby.
Nyní působíte jako reprezentační trenér žen. Je s dívkami lehčí práce než s muži nebo naopak musíte zvládat i občasné výkyvy nálad?
Trénovat ženy nebo muže je samozřejmně rozdílné, ale v podstatě to vyjde asi na stejno. Doba se změnila, priority jsou jiné a ať chceme nebo ne, musíme je vzít v úvahu a někdy se i přizpůsobit. Avšak pokud chce sportovec dosáhnout výsledků vysoké úrovně, stát se nejlepším, musí na tom také pracovat a žádná lehká cesta k tomuto cíli nevede. Ten výsledek sám od sebe nepřijde. Záleží na každém z nás, kam až to chceme dotáhnout a co jsme ochotni pro to udělat. Trenér je tu od toho, aby sportovci pomohl najít cestu na vrchol, která je pro každého jeho svěřence jiná a odlišná.
Trenér tedy musí být i trochu psycholog, aby dokázal najít pro své svěřence tu správnou cestu na vrchol. Jak je podle vás důležitá mentální průprava ve vrcholovém sportu?
Mentální průprava je důležitou součástí sportovního výkonu, tak jako jeho jiné složky, bohužel v přípravě je často opomíjená a nedoceněná. Někdy, ale i přeceňovaná. Sportovec musí být připraven po stránce kondiční, taktické, technické a také psychické. Všechny tyto složky by měli být v rovnováze a žádná by nemněla zaostávat.
Velká hvězda zápasu je Adéla Hanzlíčková. Jak dlouho ji již trénujete?
Jestli se nepletu, tak je to od roku 2013 nebo 2014 a to jen díky tomu, že v Praze byla povodeň. Zápasnická tělocvična, která stojí ve Stromovce byla zatopená a nemohlo se v ní trénovat. ČR reprezentantka Lenka Hocková se v tomto období připravovala na akademické Mistrovství světa. Proto jsme tréninky a přípravu přesunuli do Brna, odkud pochází a jako sparingpartnerku si domluvila pro mě tehdy neznámou Adélu Hanzlíčkovou. Hned první tréninky mi ukázaly možnosti této závodnice, která v té době docházela na trénink velmi zřídka, pokud vůbec docházela. Nabídl jsem ji možnost účasti na nadcházejícím VT v Maďarsku. Její nominaci a účast na VT vzhledem k tomu, že pravidelně netrénovala jsem těžce prosadil na KVZ a na Svazu zápasu. Tady začala naše společná a pro Adél velmi úspěšná nejen sportovní cesta.
Adéla je ještě velmi mladá a teprve kráčí po cestě na vrchol. Už máte za sebou spoustu důležitých utkání, mnoho výher, ale i proher. Jak byste vy ohodnotil vaši společnou cestu?
Začátek spolupráce nebyl zrovna jednoduchý. Adéla nebyla zvyklá na dodržování časového rozvrhu, 5-10 minut pro ní nic neznamenalo, nebyla zvyklá trénovat dvoufázově, to vše se řešilo za pochodu. Dvakrát jsem ji musel velmi důrazně připomenout její povinnosti, jednou na VT v Madridu a podruhé na VT ve Wladyslawowu. Byl to takový dívčí uličník. Tato doba je, ale již za námi a na Adél se mohu spolehnout. Jedna věc, vlastně dvě jí bohužel zůstaly, nerada brzy vstává a stále komunikuje s mobilem. V současné době již ví, že jí nikdo nic zadarmo na žíněnce ani v životě nedá. Její přístup k povinnostem se změnil, je zodpovědná k sobě i ke své přípravě na soutěže. Jsme tým.
Vnímáte, že je Adéla vzorem pro mladé zápasnice?
Ano a mohu uvést i příklad. Adél trénovala v loňském roce jeden týden u nás ve Vítkovicích. Dozvěděli se o tom trenéři Třince a přijeli s pěti děvčaty, aby mohly trénovat s Adélou. Bylo to vidět i na společném letním soustředění 2020 na Olympu, kde trénovali společně děvčata a chlapci od kadetů až po seniory. Byla vzorem nejen pro ta děvčata.
Nyní se připravujete na odloženou olympiádu, respektive na nominační turnaje. V jaké je podle vás Adéla formě?
Řeknu to tak, po technické stránce je stále co zlepšovat. V jejím případě jsou to hlavně dvě věci. První je provádění útoků na nohy a druhá je reakce a obrana na útoky od soupeřek. Ne že by útoky na nohy Adél neuměla, ale nedělá je, nemá jistotu v jejich provádění. Reakce a obrana na útok na nohy. Na Světovém poháru v Bělehradě, kde skončila na 2. místě jí soupeřky ve dvou utkáních provedly 4x útok na nohy a za to získaly celkem 12 bodů! Jak, ale tuto reakci může mít, když nemá pro trénink v domácím prostředí vhodného sparing partnera. Je to jen a jen o každodenní speciální přípravě a práci na žíněnce. Přestože často jezdíme na zahraniční VT, nestačí to a Světový pohár nám to ukázal.
Přípravu výrazně kazila pandemie, nicméně i tak se vám dařilo s Adélou jezdit na soustředění do zahraničí. Kde se nejraději připravujete?
Nejčastěji jezdíme na VT do Polska. Jsou tu velmi dobré podmínky pro přípravu, trenéři a samozřejmě team děvčat. Bohužel ve váze 68 kg je jich tu méně. Pokud se má Adéla v budoucnu dále zlepšovat, musí trénovat s těmi nejlepšími.
Kde a s kým by tedy byly nejideálnější podmínky na přípravu?
Začnu s ideálními podmínkami. To ideální by bylo, kdyby Adél měla v DOMÁCÍCH PODMÍNKÁCH S KÝM TRÉNOVAT. Bohužel v současné době tomu tak není. Na SP v Bělehradě jsme se domluvili s trenérem S. Molnárové ze Slovenska (3. místo na SP v Bělehradě, 72 kg), že by jezdila do Prahy trénovat s Adélou, což by oběma závodnicím prospělo. Doufejme, že se tato spolupráce naplní a uskuteční. A ty nejideálnější podmínky pro přípravu jsou, aby takových sparingpartnerek bylo v její přípravě co nejvíce. Aby se Adél i nadále zlepšovala a její výkonost byla stabilní, musí se ve své přípravě připravovat s těmi nejlepšími a je jedno kde to bude.
Jaký je váš osobní cíl v zápase? Zbývá vám čas i na své koníčky?
Mým koníčkem je zápas volný styl.
A osobní cíl v zápase?
Ne cíl,ale přání.
1. Přál bych si, aby se nám trenérům, závodníkům, závodnicím a funkcionářůmm a lidem pracujícím kolem zápasu podařilo pozvednout úroveň v.s. v ČR. Pozvednout výkonost volného stylu v ČR, který na tom v současné době není moc dobře. Je málo oddílů, kteří se specializují na volný styl, tzn. že je tu i málo kvalifikovaných trenérů volného stylu, z toho pramení i nízká základna zápasníků v.s. Tyto okolnosti se samozřejmně projevují i ve výkonnosti závodníků. Přesto tu máme medailistu z Mistrovství Evropy kadetů (v ř.ř.) a další nadějné závodníky, kteří dokázali vyhrát nebo se umístit na medailových pozicích na turnajích v zahraničí.
2. Vychovat tak úspěšného zápasníka v.s. jako je Adéla Hanzlíčková (což je v našich podmínkách nereálné).
3. Vychovat trenéry z některých svěřenců, které trénuji, abych jim mohl předat to pomyslné trenérské žezlo.
Leave a Reply