Dnes nejen zápasnický, ale celý sportovní svět zasáhla obrovská rána. Ve věku 75 let zemřel po dlouhé nemoci náš nejúspěšnější zápasník a olympijský vítěz Vítězslav Mácha.
“Informace o úmrtí Vítězslava Máchy mě hluboce zasáhla. Vítězslav byl jediný československý zápasník, který stál na olympijských stupních vítězů se zlatou medailí na krku, později k ní dokázal přidat ještě stříbrnou medaili. Stal se dvojnásobným mistrem světa, z mistrovství Evropy přivezl zlato, stříbra i bronzy. Věděli jsme o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu a pevně doufali v jeho zlepšení. To se však nestalo a dnes odešel do sportovního nebe vzor, ke kterému se všichni zápasníci chtějí přiblížit. Dnes odešla legenda zápasu, v našich srdcích však bude žít navždy,” vyjádřil svůj zármutek předseda Svazu zápasu Robert Mazouch.
Pojďme se poohlédnout za kariérou jednoho z nejúspěšnějších zápasníků v historii českého zápasu, který na olympijských hrách dokázal vybojovat zlatou a stříbrnou medaili (1976). Kromě toho se může pyšnit i tituly mistra světa z roku 1974 v Katovicích a o tři roky později v Göteborgu. Na mistrovství Evropy dosáhl na nejvyšší příčku v roce 1977, v letech 1973 a 1974 skončil na druhém a v letech 1972 a 1975 na třetím místě. Tento rozhovor najdete momentálně na stáncích v novém vydání časopisu Bojová umění – Fighters magazín.
Vítězslav se narodil 6. dubna v Krmelíně a již od dětství projevoval mimořádné sportovní nadání a talent. Začínal s národní házenou, obdivoval Zátopka i Frištenského a když se z jedné knihy naučil dva zápasnické chvaty, bylo rozhodnuto. V roce 1966 se poprvé dostal do reprezentačního výběru a v roce 1972 se zúčastnil olympijských her v Mnichově. Tato olympiáda pro něj nezačala nejlépe. Krátce před ní přechodil chřipku, což ovlivnilo jeho první zápas, kdy prohrál. Nicméně pak postupoval dál až do finále, kde si i přes své zranění ramene dokázal poradit s Řekem Galaktopulosem a vybojovat zlatou medaili v klasickém stylu v kategorii do 74 kg.
V dalších letech se Mácha pravidelně účastnil mistrovství Evropy a světa a sbíral mnoho medailí. V roce 1974 se stal mistrem světa v klasickém stylu v kategorii do 74 kg. V roce 1976 se zúčastnil druhých olympijských her v Montrealu, kde se probojoval až do finále. V něm nakonec nestačil na Sověta Bykova a z olympiády si odváží stříbrnou medaili. O rok později získal další zlatou medaili z mistrovství světa. Od roku 1972 do 1977 vybojoval na mistrovství Evropy, zlato, 2x stříbro a 2x bronz.
Mácha je známý nejen svými úspěchy, ale také svým charakterem a přístupem ke sportu. Je respektovanou osobností zápasnického světa a jeho přístup k tréninku a přípravě byl mnohokrát oceněn. V roce 2021 na slavnostním galavečeru ankety Sportovec roku převzal cenu Emila Zátopka pro legendu českého sportu. Smutné však je, že jako jediný olympijský vítěz nebyl dosud vyznamenán panem prezidentem.
Po ukončení aktivní sportovní kariéry se Mácha začal věnovat trenérské práci. Vedl reprezentaci v klasickém stylu a připravoval řadu talentovaných mladých zápasníků. V roce 1993 byl zvolen předsedou Českého zápasnického svazu.
Jeho úspěchy a přístup ke sportu jsou inspirací pro mnoho lidí, kteří hledají motivaci a chtějí dosáhnout svých cílů.
Jaké byly Vaše největší sportovní úspěchy?
Největší byly z evropských a světových šampionátů a olympiád. Můj nejlepší rok byl v roce 1977, kdy jsem zvítězil jak na mistrovství Evropy, tak i světa. Ten rok mi mimořádně vyšel, nenašel se jediný soupeř, který by mi stačil tři minuty, všechny jsem hned porážel.
Byl rozdíl, když jste se připravoval na běžné závody a když na světové soutěže či olympiádu?
Ani ne, příprava byla víceméně stejná. Já jsem se snažil připravit co nejlépe na každý zápas, ať už to bylo na okrese či na olympiádě. Vždy jsem chodil úplně nadoraz.
Kde jste nabral takovou fyzičku, že vám nikdo nestačil?
Vzpomínám si na jednoho skvělého zahraničního zápasníka. Byl jsem mladý bažant, dělali jsme váhu a já se ho ptal, kde se v něm bere taková fyzička, protože ji měl opravdu dobrou. On se jen usmál a pokrčil ramenem. No a o pár let později jsem ji měl taky. Někdy kolem 24 roku přišel obrovský progres ve fyzičce a já se nikdy nemohl unavit. Od té doby jsem už pokaždé dělal medaile. Ale samozřejmě ta fyzička nenaskočila sama. Já jsem pořád hodně běhal. Po každém večerním tréninku jsem šel ještě běhat do lesa, kde jsem měl mezi stromy udělanou i takovou opičí dráhu. Stejně tak byla moje výhoda, že jsem si dokázal ulevit a nedával při utkání zbytečně sílu tam, kde nebylo třeba. Když jsem cítil, že je v něčem soupeř silný a já bych se s ním zbytečně přetahoval, tak jsem raději uhnul a hned šel na jinou techniku. Nač se zbytečně někde vysilovat?
Jaký byl Váš největší sportovní neúspěch a co jste z něj odnesl?
Těch neúspěchů bylo taky dost, pro mě druhé místo byl taky neúspěch. Cesta k vítězství vede přes porážky. Ale první, který mě mrzel a mrzí dodnes, byl, když jsem byl jako bažant v Polsku na mezinárodním turnaji. Ve finále jsem nastoupil s tehdejším mistrem Evropy borcem z NDR, v utkání jsem vedl, ale závěr jsem podcenil. Věděl jsem, co asi bude dělat, měl jsem ho načteného, ale já to podcenil a nezvládl a utkání jsem prohrál. Tehdy tam byla se mnou moje budoucí manželka, v té době jsme ještě nebyli svoji a jen spolu chodili. Já dostal za stříbrnou medaili takovou krásnou broušenou vázu a jak jsem měl na sebe vztek, tak jsem s tou vázou praštil o zem. To, jak jsem se zachoval, mě opravdu mrzelo.
Jak jste vnímal prostředí sportovců v době komunistického režimu a jak to ovlivnilo Vaši kariéru?
Pro mě to bylo stejné, já byl sportovec a o politiku jsem se vůbec nestaral. Mě zajímalo jen sportování. V té době jsem samozřejmě obdivoval sovětské zápasníky, protože to byla mimořádná škola.
Jaké byly nejtěžší okamžiky ve Vaší kariéře a jak jste je zvládl?
V tom vrcholovém sportu bylo těžkých okamžiku vždy moc. Pro mě bylo nejtěžší, když jsem upravoval váhu. Měl jsem nějakých 80 kilo a přišel za mnou reprezentační trenér Antonín Splítek, že když udělám 70 kg, pojedu na mistrovství Evropy a pokud uspěji, tak pak na olympiádu. No, a to byla motivace jako hrom. Na Evropě ve Švédsku jsem skončil sedmý a zajistil si tak možnost cesty na olympiádu v Mexiku. Ta pro mě byla smolná, jelikož jsem se napil špatné vody a měl šílené křeče. Takže shazování bylo pro mě velmi těžké.
Neuvažoval jste tedy zkusit vyšší váhu, když vám shazování nesedělo?
V té době byla váha 70 kg a 78 kg, já chtěl jít tu 78, ale ta byla obsazená, takže jediná možnost byla 70 kg. Naštěstí hned po Mexiku přidali váhu 74 kg, a to už byla pro mě optimální váha. To už jsem zvládal dělat bez problémů pomocí stravy, sauny a místo snídaně jsem si před vážením oblékl gumový oblek a šel běhat do polí.
Jak jste se před utkáním koncentroval?
Těsně před utkání jsem se zašil do rozcvičovny a pořád jsem chodil dokola. Určitě si o mě mysleli, že jsem blázen. Jenže já chodil a promítal si v hlavě film, jak bude probíhat můj zápas. Dělal jsem si poznámky o soupeřích, zjišťoval jejich korunní chvaty, věděl, kde jsou, co od nich můžu čekat. Takhle jsem hodinu meditoval a chodil a v hlavě si přehrával vizualizace, jak s tím soupeřem budu zápasit, jak budu reagovat na jeho silné i slabé stránky.
V té době nebyla videa přístupná na jedno kliknutí, jako dnes. Kde jste získával informace o svých soupeřích?
Vše jsem si zjišťoval na turnajích. Nejvíce mi v tomto dal rok 1971. Bylo mistrovství světa v Bulharsku, já se hned na tréninku před zahájením zranil a nemohl jsem nastoupit. Sedl jsem si mezi diváky a o každém soupeři si napsal, co a jak dělá a z toho jsem pak žil. Měl jsem podchycené co, kdy dělají, měl jsem je přesně nastudované, a tak to fungovalo. Já byl zápasník, který byl všestranný, bylo mi jedno, jestli budu zápasit pravé či levé garde, snažil se soupeři vnutit svou hru a když to nešlo, tak jsem si dával pozor na jeho hru a nenechal se do ní vtáhnout. Zkrátka jsem si své soupeře dobře načetl.
Jaký jste měl vztah k Vašim soupeřům, měl jste mezi nimi i přátele?
S hodně soupeři jsme byli přátelé. Vzpomínám, jak jsme šli po Rudém náměstí a já se zadíval přes výlohu na vrtačku a už jsme se chystali jít dál. Najednou mi tu vrtačku přinesla prodavačka s tím, že mi ji můj soupeř, s kterým jsem tam byl, koupil. Byl to skvělý zápasník z Gruzie Beriashvilli, na mistrovství světa v Katovicích byl třetí. A on mi říkal, že u nich v Gruzii je zvykem, že když se jeho kamarád podívá na něco, co by moc chtěl, tak se mu to musí koupit.
A jaký byl Váš nejlepší zápasnický zážitek?
Rád vzpomínám na rok 1977 a mistrovství Evropy v Turecku, kde jsem rozdílem třídy vyhrál, tam mi to šlo skvěle. Favorizovaný Rus se mnou vydržel jenom 3 minuty, Němec během minuty dostal 12-0. V té době osobní trenéři jezdili málo, ale tehdy mohl jet taky můj trenér Odehnal a já jsem byl rád, že mě viděl zrovna tady zápasit.
Díky zápasu jste se dostal na nejrůznější místa světa. Jak jste si užíval cestování?
Tenkrát to bylo jiné, my byli za oponou a měli jiné věci. Když jsme se vraceli ze světa, tak jsme přivezli parfém, a to tady bylo něco. Takže jsme byli jak u vytržení spíše z materiálních věcí, z toho, co se kde dá běžně sehnat, jsme byli opravdu vyvalení. Na olympiádě v Mexiku jsme byli už měsíc předem, a tak mám odtud velké zážitky. Ještě předtím jsme byli v A|lpách, abychom si zvykli na jiné podnebí, a to bylo taky nádherné.
Jaké jsou podle Vás nejdůležitější vlastnosti pro úspěch ve vrcholovém sportu?
Na to je těžká odpověď, v každém sportu je to trochu jinak. Člověk si musí pro sebe vybrat správný sport, já bych například nebyl dobrý boxer, jelikož nemám dlouhé ruce, a tudíž k tomu nemám nejvhodnější tělesné dispozice. Začínal jsem s českou házenou, tehdy se mi líbil Zátopek, a právě proto jsem celou kariéru i běhal. Stejně tak se mi líbil Frištenský a tak jsem začal dělat zápas. Zkrátka jsem si vybral sport, který mi seděl. Měl jsem vynikajícího trenéra Kamila Odehnala, který mě precizně naučil techniky. On byl na jednu stranu jednoduchý, ale myšleno v dobrém. Prostě měl tu obyčejnou přirozenou logiku, a ne takovou tu přechytralou. Navíc byl vyučený Baťovec, takže měl neskutečnou přesnost, kterou aplikoval nejen v práci u soustruhu, ale i v zápase. Ono se to nezdá, ale přesnost a preciznost má taky význam. Když uděláte krok o 5 nebo 10 cm jinak, tak už těmi 5 centimetry změníte těžiště a vše je jinak. A on mě naučil všemu, co jsem potřeboval. Já už k tomu pak přidal svou vůli a touhu vyhrávat. Už jako malý kluk jsem říkal, že budu mistr světa. Nerad jsem prohrával, moje maminka vždy říkala, že potřebuji vše vyhrát. No a ta moje vůle překonala všechny překážky a já jsem dřel, abych dokázal vyhrávat. Jednou jsem jako kluk vyhrál třeba i okresní přebor v šachách, kde jsem vyhrál nad klukem, co už hrál za chlapy. Já prostě měl větší touhu zvítězit.
Jak by se podle vás měl tento sport dále rozvíjet?
Je to vše o schopných trenérech. Já měl štěstí na skvělého trenéra, který mi dal opravdu kus sebe. Děti se na sport vždy chytí, ale je už právě na trenérech, zda je svým přístupem dokážou u sportu udržet. Zápas by měl začít právě od schopných trenérů, kteří na sobě budou pracovat a budou se vzdělávat. Dnes bohužel nemáme nějak zvlášť technické zápasníky, kteří by toho moc uměli, a to je právě hlavně o trenérech i přístupu samotných zápasníků.
Jakou radu byste dal mladým zápasníkům, kteří se snaží dosáhnout vrcholových výsledků?
Chtít být nejlepší.
Leave a Reply