Artur Omarov patří k našim nejlepším zápasníkům a to dokázal i německé Bundeslize, kde kraluje v žebříčku nejlepších zápasníků ve váze 98 kg i 130 kg. Jako zatím jedinému Čechovi se mu podařilo vyhrát všechny zápasy ve váze 130 kg. Jeho myšlenky teď míří ale k jedinému cíli, probojovat se na olympijské hry.
Arture, ty jsi získal ocenění v Bundeslize, kde zápasíš. Prozradíš nám, za co to bylo?
Je to spíš takový žebříček nejlepších zápasníků Bundesligy. Mě se povedlo být v top žebříčku na 1. místě ve váze 98 kg a 130 kg. A prý jako prvnímu z Čechů se mi povedlo vyhrát všechny zápasy ve váze 130 kg.
Zápasíš ve 130 kg, jaká je ale tvá váha?
S váhou mám asi největší problém. Mám něco kolem 95 kg a někdy i méně. Jsem v daných vahách tedy jeden z nejlehčích ve světě.
Za jaký klub v Německu zápasíš?
Za Lubteen, je to u Hamburku.
Zvládáš zápasit Bundesligu a i mezinárodní turnaje za naší reprezentaci?
Bundesliga začíná většinou vždy po sezoně, kdy moc soutěží není. Takže se to zvládat dá. Jediné, co je pro mě náročné, tak je dojíždění…
Teď tě čekají nominační turnaje na olympiádu. Kdy budeš mít první?
První je 19. března v Maďarsku, kam se chci hlavně připravit. Druhá a poslední je 29. dubna v Bulharsku. V obou nominačních turnajích postupují jen finalisté.
V minulosti ti účast na olympiádě několikrát těsně unikla. Vnímáš to letos jako poslední možnost postavit se pod olympijské kruhy.
Každé olympijské hry mi o kousek utekly, ať už to byl Londýn, Rio nebo teď Tokio, tak to bylo buď o bod v poslední minutě či v posledním utkání. Proto udělám vše, abych tu smůlu na olympijských hrách konečně zlomil. Jestli jsou to pro mě poslední olympijské hry, nevím. Jelikož mi na další olympiádě za čtyři roky bude 35 let, tak nemam tušení.
Jak probíhá tvá příprava? Liší se teď oproti „neolympijské sezóně“?
Příprava se vždy liší, když je olympijský rok. Má příprava spočívá hlavně v zahraničních soustředěních, kde mohu trénovat s těmi nejlepšími.
Jak ses vlastně dostal k zápasení a kde jsi začínal?
K zápasu mě dostal můj strýc. Začínal jsem u mého prvního trenéra Milana Benedikoviče. Na Březenecké ve škole, kde byla jedna žíněnka, kterou jsme vždy po tréninku museli uklízet . Ale moc rád na to vzpomínám.
Dělal jsi i jiné sporty?
Ano chodil jsem jako malý na karate a box. Ale nejvíce mě zaujal právě zápas, u kterého jsem do teď.
Ty jsi původně z Dagestánu. Kdy jsi přišel do České republiky a jaké byly začátky tady u nás?
Do Čech jsem přijel, když mi bylo pět let se svojí maminkou. Začátky tu byly pro mě celkově velmi těžké, ale pomáhal mi hodně sport a cíle, kterých jsem chtěl dosáhnout.
Jak často do Dagestánu teď jezdíš?
V posledních dvou letech jsem tam byl 2x. Jezdím tam velmi rád, mám tam stále hodně svých příbuzných.
Co považuješ za své největší vítězství?
V tom mám celkem jasno. Mé největší vítězství je moje rodina.
Leave a Reply